Z blogu na blogspot. Nová adresa: style-brunch.blogspot.com

Více informací zde.

Únor 2013

Z blogu na blogspot

21. února 2013 v 23:27 | PJ
V minulém článku jsem se rozčilovala nad řízením blogu.cz a vůbec tím vším. Po napsání článku jsem si byla téměř jistá, co chci a co nechci.
Ano. S blogem.cz v rámci možností končím a přeouvám se na blogspot.
Má nová adresa je:

style-brunch.blogspot.com

Změnit blogovou platformu rozhodně není drobná záležitost. Je to jako stěhovat se z jednoho města do druhého (ne li státu). Vzít všechno co máte, všechny cennosti a začít znovu. Zvykat si na takřka všechno nové. Lidi, pravidla, možnosti,...
Přizpůsobit si své nové místečko může být to nejsnazší ale kdo už se někdy stěhoval, ví, jak je složité všude změnit svou adresu a podobně. S blogem je to to samé. Je to sice méně finančně nákladné, ale časově to možná bude vyrovnané. Ono vůbec vypilovat vše ke spokojenosti dá zabrat.

Nejzajímavější ale v mém případě bude fakt, jak můj život je s tím blogovým podobný. Nebude to ani půl roku, co jsem sbalila oblečení, boty a přesunula se do Prahy. Sotva jsem se vzpamatovala už stěhuji i blog. Ovšem ani jako já tu nejsem nonstop, jelikož víkendy povětšinou stále trávíme ve vesnici za Prahou, ani můj blog není pouze zde na blogspotu, nýbrž i nadále setrvává na blogu.cz

Proč to snad objasní fakt, že píši pro krásnou.cz A také, protože ještě nevím, kde to bude 'bavit' více mé čtenáře. Tudíž blogu.cz ještě dveře úplně nezavírám.

Důvodů, proč jsem se rozhodla tak najednou po 2 letech změnit své působení, je hned několik.
1. jsem nemohla vystát celkovou atmosféru, která tam panovala
2. neustálé a rušivé reklamy, kam se člověk podívá a ani halíř za to
3. blog.cz se dostal do jakéhosi slepého bodu, kdy každá změna vede spíše k horšímu a vylepšování po stránce administrativní se nikdo nedočkal
4. v porovnání s blogem mi toho blogspot nabízí víc (jen se to ještě vše naučit, že?)

Co zde (na pj-web.blog.cz) budete moci očekávat?

Především články určené pro krásnou. To bude 100%. Prozatím sem budu dávat i články, které se objeví i na blogspotu, pokud budu mít dostatek času. Nebo přinejmenším většinu z nich. Ale s každým článkem tu bude raklama na můj blogspot, tudíž to zde asi bude k nevydržení.

Je jen na vás zda-li se rozhodnete jít do změn se mnou a budet mne následovat na blogspotu nebo mne zahrabete hluboko do černé knihovničky.
Takže vám děkuji za báječné 2 roky zde na blogu. A těším se na další skvělé dny, měsíce, roky na blogspotu.
P.S. Také si plánuji do buducna koupit vlastní doménu, jelikož i to blogspot dovoluje, takže pak už to bude naprosto senzační.)
S pozdravem vaše
PJ

Trable s blogem

16. února 2013 v 21:57 | PJ
Většinou, když něco píši, tak vím zcela jasně o čem a jak chci psát. Myšlenky mám urovnané a to se to píše jedna báseň. Abych ale byla upřímná, právě teď tomu tak není. Sedím za psacím stolem a usrkávám z obřího hrníčku horkého, černého čaje. A snad si od tohoto článku slibuji, že jakmile to všechno napíši a uvidím to černé na bílém, budu mít v hlavě o něco jasněji.

Celkem mne začíná unavovat nálada, která zde na severu blog.cz panuje.


Snad bych mohla začít tam, kde začaly i mé pochybnosti o blogu. cz. A to u článku Nikki- Bubblegum. Dovolím si zde citovat některé části, které se sice povětšinou týkají Autorského klubu, ale vypovídají o stavu celého blogu. Když tedy budu ignorovat fakt, že se vyhazovalo z AK i přes nevědomí blogerů, budiž, ale zpráva o jednok mém oblíbeném blogerovi Karlu Jechovi, mi pohnula žlučí. "Nedávno si Karel Jech smazal svůj blog, nevím, jak byl tady na blogu - myslím, že jako DancerBoy, moc jsem k němu nechodila, za to jsem si s ním psala na Facebooku. Blog si smazal poté, co mu bylo sděleno, že v AK je vlastně nechtěný a to vlastně proto, že je homosexuál a dává to najevo." Celou jeho výpověd z facebooku, se dočtete v Nikkiině článku.

Ale to bylo v prosinci. Tudíž jsem přivřela oči a šla dál.
Byl tu očekávaný 21. prosinec a krom toho, že měl být konec světa a já sfoukla svíčky na svém narozeninovém dortě, zároveň blog.cz se pokusil o to, udělat krok ku předu a změnit úvodní stránku. To, že zde bylo zprvu několik nedostatků jsem přehlížela a nadávky ostatních blogerů jsem nebrala, jelikož lidí vždy nadávají na změny, ale časem si zvyknou. Páni admini nám slibovali, že všechny drobné nedostatky se již brzy napraví a vše ude tak jak má.
Máme tu únor a možná se pletu, ale mám pocit, že se nezlepšilo od té doby snad vůbec nic.
Ba naopak.

Chyb přibývá a komunikace blogerů a vedení selhává.


A tím už se dostáváme k příběhu starého snad 14 dní. Kdy blog opět vypovídal službu a rozhodl se zlobit. Což ovšem nikdo nevěděl a doposud se neví, zda-li se to bude opakovat.
To jsem se totiž jednou večer rozhodla skontrolovat si před spaním blog a koukám. Posledních pár článků chybí. Přihlásím se, hledám, nikde nic. Naopak ztratilo se toho mnohem víc. Trnu hrůzou, zda-li někdo odhalil mé heslo a teď mi promazává články. Nebo co se to vůbec děje.
Vy, co máte blog a vložili jste do něj tolik energie, že se stává důležitějším než váš účet na facebooku nebo kdekoliv jinde, mne chápete. A vy, co ne, si zkrátka představte, že jsem se cítila jako by se mi právě zhroutil jeden svět. ¨
Opakovala jsem si, že je důležité zachovat si chladnou hlavu, a tak jsem zavolala Jackeline, které mě uklidnila tím, že to se děje všem, ale že neví, co se bud dít dál.
Tak jsem se koukala na srdce blogu. Žádná zpráva nic. K poslednímu článku, který informoval o zcela nedůležité věci, jako názory na jakýsi websurf, se za posledních několik hodin vázaly komentáře rozhořených uživatelů, které si bohužel nepřečtete, jelikož je do posledního smazali.

Mazání nelichotivých komentářů, ale není novinka.

Což jsme se mohli přesvědčit již dík aférce s výše zmíněným AK.
Ale zpět k současné situaci. Můj komentář bul samozřejmě smazán také. A následující výsměšný o tom, že je to zde jak za dob dřívějších, kdy cenzura mávala světem, také. Bez milosti.
Dalo by se pochopit a odpusti, že mazali komentáře, které se nevztahovaly k článku, ale podle některých blogerů, kteří si stěžovali na mail se ani ti, nedočkali své odpovědi.

Teď už blog vypadá relativně v pořádku, ale žádná omluva, informace o tom, co se zde dělo. Nic. Ticho po pěšině. A to mě rozčiluje víc a víc.

Blog.cz na České internetu nemá konkurence.

Uživatelů blogu je čím dál tím víc a pánům adminům narostly nosánky nahoru. A proto mám pocit, že se kašle na "pohodlí blogerů" a i na nějaké "vylepšování". A to je tím největším problémem. Bohužel se zapomíná na blogspot, kterému slavný blog.cz zatím sahá jen po kolena.
Nejen pokorčilými funkcemi, ale i tím, že je také zadarmo, ale reklam obsahuje minimum a dokonce, když je na svých stránkách bloger chce mít, může si s nimi vyělávat a ne jako zde. Kde jsou neustále, trapnější a trapnější a navíc za to nedostanem ani korunu. Je tu obrovský počet reklam, komerčnost kam se podíváte, ale prostředky na vylepšení očividně nejsou.

Jak to bude dál?

Co můžeme udělat? Co můžu já udělat? To je vlastně ten důvod, proč jsem se rozhodla napsat tento článek. Ale já nevím. Blogspot jsem si založila, ale jsou určité povinosti, návštěvníci, vzpomínk, co mě vážou k tomuto blogu.
Nerada bych opouštěla něco, na čem jsem se tak nadřela, ale myslím si, že admini o to usilují. Pochybuji, že jim jde o to, být ti nejlepší, když ani nedokáží držet krok s konkurencí. Je to zde celé taková 'malá domu' kdy se maží nevhodné komentáře a upřednostňuje pár VYVOLENÝCH.

Víme co chceme?

6. února 2013 v 18:35 | PJ
Říká se, že my holky nikdy nevíme, co vlastně chceme.
Ano. Mohla bych argumentovat, že víme. Chceme hezkého partnera, novou kabelku od Prady, žít si jako v sexu ve městě,...
A ačkoli realita nám dává tvrdé oříšky vždy bychom chtěly být těmi princeznami, jako dřív.
Alespoň většina. Netvrdím, že všechny. Abych byla přesnější. No tak přiznejme si to i ta nejdrsnější holka chce být milována jako princezna. Není proč se stydět.
Ale co SKUTEČNĚ chceme? Máme nějaký konkrétní vytyčený cíl?

Příkladem bylo mé odpoledne, kdy jsem šla se dvouma holkama ze školy- T a N- pocourat se po obchoďáku. . T právě dostala od svých rodičků menší obnos "na přilepšenou" a to je dostatečná záminka, proč potřebujete nové boty, bundu, kabelku- cokoliv. A tak se vyrazilo pro přítele N a dále už směr Palládium.

, která již rozfofrovala veškerou svou hotovost a čekala, až mi poštou přijde nová kreditka, bych vykoupila snad vše. Při procházením svaté čtveřice v podobě Zary, Bershky, H&M a především Topshopu jsem však mohla házet pouze vyčítavé pohledy na mou prázdnou peněženku. Můžu vám říct, že jsem snad nikdy v Palládiu nevidělat tolik slev pohromadě. Ale je vám jistě jasné, jak to chodí? Až se tam vrátím budou na stojanech se slevami vyset pouze velikosti XS a nebo poškozené blůzky.

Ale k mému údivu i T, která si mohla pořídit vše, co tam bylo, si nevedla nejlépe. Obchod po obchodu prolétla jako blesk s tím, že se jí nic nelíbí. Na mé návrhy odpovídala pouze slovy "To mi nesedne." "To je moc drahé." "To nepotřebuju." ... Za jejím rychlým tempem, s kterým vybíhala z obchodů jsem vlála jako uslintaný praporek a mé zraky se otáčely za tou krásou, kterou jsem nechávala za sebou.

A aby v naší partě nebylo normálního člověka, který by vše prošel bez vnitřních rozporů či nevypadal jako blázen. I N slintala jak se dalo. Jakmile její přítel odešel na bezpečnou vzdálenost, potkávala samé lepší a hezčí, vysportovanější a stylovější kluky. Její oči těkali z jednoho na druhého a vycházely z ní slova jako "Proč musím být kruci zadaná?!"
A jako mne se těžce opouštěly nablýskané stojany Topshopu, ona zase nerada opouštěla skupinku němců s vizáží Arabů, kteří se nás ptali na čísla. Zato pro mne by nebyl ani jeden dost dobrý a to nikoho nemám.

Když se přítel vrátil a všechny nás rozbolely nohy vydali jsme se konečně do posledního patra na něco k snědku. Tam i T s úsměvem podávala bankovky prodavačkám a já vyškrábala těch pár drobných na salát a latté. N se přitulila k příteli a dalo by se říci, že nám všem bylo fajn. Zdravě i nezdravě jsme si nacpali břicha s úsměvem opouštěly prostory obchodního domu.

A jak to je tedy s námi? Víme co skutečně chceme? Ne. Nebo snad možná? Problémem je, že když něco už konečně máme před sebou vždycky zaváháme nebo si to dokonce rozmyslíme a začneme opět koukáme po dalším. Ale často zapomeneme, že i tak jak jsme, bez luxusních doplňků, úžasných šatů a snědého stylového přítele, jsme šťastné. Proto bychom měli občas zkusit se zastavit a užít si našeho TEĎ, tak jak se o tom neustále mluví, ale snad nikdo to neděláme.

P.S. Když jsem se vrátila z Palládia na stole mi ležela obálka z banky, kreditka přišla.
P.P.S. Ještě musím čekat na PIN
P.P.P.S. Kreditka, co jsem měla dříve byla hezčí.