Z blogu na blogspot. Nová adresa: style-brunch.blogspot.com

Více informací zde.

Prosinec 2012

Na 15 minut v kůži foto-modelky

30. prosince 2012 v 0:03 | PJ
Ne PJ. Přestaň. Zítra máš velký den. Pamatuj. To focení. Tvoje premiéra. Jestli do sebe hodíš další sousto, budeš se nenavidět! Ne! Opovaž se otevřít ten mrazák! Zapomeň! Zmrzlina?! To jsi se vytáhla. Doufám, že jsi spokojená. Zítra budeš mezi těmi překrásnými slečnami vypadat jak vycpaná gorila!

Také to znáte? Když vám ten vnitřní hlásek radí, co máte dělat. Řekla bych, že to instinkt mne nabádal tu noc před focením, abych se nepřecpávala. Abych šla brzy spát. A abych si nezapomněla odlakovat ty příííšerné nehty. Bohužel. Má pýcha a arogance narostly do takové výše, že neposlouchám ani sama sebe.
Po tom, co jsem po 10 hodině večerní spořádala celý polárkový dort, který jen tak ležel v mrazáku a pak také nesmím zapomenout na toho obrovskýho čokoládovýho Čerta, který mě děsil svým pohledem natolik, že jsem jej raději taky snědla nu a aby nebylo svědků dovršila jsem vše figurkou jeho parťáka- Mikuláše.
Nervozitou jsem samozřejmě nemohla usnout a tak jsem raději do půlnoci hrála ubohé hry na mobilu. A když už se mi únavou rozostřoval zrak a do mého vstávání zbylo pouhých 6 hodin, usnula jsem.

Že se to stává? Že holt si tím jednou za čas musí projít každý? Že pokud jsem byla nervózní, tak čokoláda byla dobrá volba? No ale co s tím dělat v případě, že druhý den máte svou premiéru jakožto stylistka a fotomodelka v jedné osobě? To znamená pouze jedno jediné- trapas.

Ráno jsem se vyhýbala zrcadlu jako čert kříže, ale ta chvíle nastat musela. Přeci bych do školy nešla neupravená. A na následné focení, kde se na mne nevrhne tlupa náruživých maskérů, nenalíčená. Na ten pohled snad nikdy nezapomenu. Snad jsem vše viděla ještě 10x horší než to bylo, ale opravdu tak velké pytle pod očima? Opravdu? Panebože za co mne trestáš?
Tuna makeupu, tvářenky, řasenky ani má milovaná rtěnka od MAC nedokázala zakrýt to, co zpečetilo mé sebevědomí. Navíc můj prapodivný spánek mi i vlasy zkroutil tak, že ty přední stály směren nahoru. Alespoň to díkybou zachránila čelenka.

Na focení jsem měla běžet hned po škole. Se zjištěním, že bych tam dorazila pozdě musela jsem se omluvit z poslední hodiny což vyvolalo překvapené reakce z řad mých spolužáků. Vykrucovala jsem se. Nechtěla jsem říci, že někdo jako já by mohl jít dělat fotomodelku. (Ačkoli dříve jsem to považovala za svoji budoucnost, ale to mi bylo ...um.. 10 a více méně mi to tloukla do hlavy babička.) Vlastně ani nevím, proč jsem se na tuto akci přihlásila. Snad touha zkoušet nové věci napsala "ano" na ten mail a poslala i mé konfekční velikosti. Nebo to vnitřní dítě s tím svým do-všeho-se-vrhat-po-hlavě zvítězilo. Ať je to tak či tak už jsem seděla v metru směr Křižíkova. Heja hou!

Od nervózního třepotu nohou a sloupáváním toho otřesného laku z nehtů mne odtrhl upřený pohled jednoho velice pěkného nastupujícího. Měl krásné tmavé vlasy a veliké modré oči, které se upíraly na mne. To mohlo znamenat jen jedno. Něco na mne nesedí. Ke své hrůze jsem zjistlia, že nemám zrcátko. Prohlížela jsem se v okýnku, kde jsem sice neměla šanci prohlédnout se detailně, ale mohlo to alespoň postačit, aby mne to trošičku uklidnilo. Ten kluk si stoupl předemne. "Ahoj." řekl s úsměvem. "Ahoj? My se známe odněkud?" zeptala jsem se zmateně. "Bohužel ne, ale mohli bychom. Facebook?" To. Nemůže. Být. Možné. Že by mi vyšší síla dávala najevo svou náklonost? Tento milý, krásný mladík mi zajistil sebevědomí na celý zbytek dne. Podívejte se na Annu Dello Russo, také není kdo ví jaká kráska a má nespočet fotek, kde vypadá celkem pěkně.

Jestli je ten fotograf dobrej, tak zařídí, aby i takový dřevo jako já vypadalo lidsky!

Se zbylou částí našeho modelkovského týmu jsem se sezbámila lehce. Lea i Gabriela byly obě okouzlující a milé. A v Bageterii (kde, ačkoli to vonělo neskutečně dobře, si raději nikdo nedal vůbec nic) jsme počkali na zbytek štábu, jenž zahrnoval fotografa a fotografku. Bezpečně jsme se dotrmáceli ke kancelářím FashionDays a byli odvedeni do místnosti s hadříky.

Po poradě na jaké téma jednotlivé outfity mají být, jsme byly vyslány přehrabovat se kousky, z kterých na první pohled bylo téměř nemožné něco vytvořit, jelikož se jednalo o buď moc malé velikosti nebo jsme ani jedna neměla tak velké vnady do výstřihů a podobně.

Když jsme procházeli kancelářemi na záchod, kde jsme se převlékali nemusím říkat, kolik očí a kolik výrazů na nás bylo upřených.

Vybrat oblečení. Vybrat boty. Zvolit vhodné doplňky. Obléci. Nafotit. Zpět. A tak celé dokola.
Žádný čas na to dělat si strach. Či přemýšlet nad tím, že tohle není pro mě. Samotné focení bylo klidné a těch posledních pár fotek jsem si snad i užívala. Navíc holky byly tak milé, že dokázaly pochválit a taková milá a lichotivá slova v určitých chvílích jsou jako balzám na duši.

Z celého focení jsem odcházela se vztyčenou hlavou, novými přáteli a znovunabytým sebevědomím. A novou kabelkou! Ale o ni příště. O miláčkovi, kterého jsem původně ani nechtěla.

Tímto článkem, jsem vás všechny do nového roku chtěla především inspirovat. Je jedno kolik vymyslíte důvodů, že něco nemůžete udělat. Soustřeďte se na ten jeden, který je vždy. A to na to, že to chcete udělat. Protože i kdyby to skončilo katastroficky, vždy to bude nová zkušenost!


5 minut slávy

16. prosince 2012 v 20:57 | PJ
Je to tam! Je to tam!
Běžm po chodníku, který teď už připomíná spíše lední stadion než cestu po které běžně chodí lidé. Klíče, které jsem při vběhnutí z domu strčila do kapsy u jeansů mě nesnesitelně píchají do nohy, ale rozhodně nemám čas je přendat jinam.
Rychlostí, kterou mi dovoluje led pod nohama a která by se dala shrnou slovy - krok dopředu a dva zpátky - kloužu až k nejbližší trafice.
"Dobrý den, nové číslo Popcornu máte?" Křičím již z dálky na trafikantku.
"Když vydržíte..." zabručela a začala se prohrabovat časopisy. Měla jsem chuť ji říci, že nevydržím a ať sebou hne, ale místo toho jsem jen stála a usmívala se na okolní svět. Když jsem nabyla pocitu, že ji to trvá už snad hodinu začala jsem nervózně poklepávat nohou.
"Bude to 45Kč." řekla vítězoslavně a podávala mi časopis.
45Kč za časopis ve kterém se nachází můj článek... hm... Bez námitek jsem jí strčila do rukou 50Kč a poodešla o kousek dál. Vlastně odbruslila o kousek dál.
Netrpělivě jsem strhla igelit a začala listoval. No tak... ukaž se!
Je tam! JE TAM!
Bože ... bože... bože. Já nadělám, ale JO! Totiž...ANO! Abych mluvila spisovně.
S časopisem před obličejem jsem se vydala opět na cestu. Pročítala jsem si řádky, které jsem ještě před měsícem smolila v metru. Článek o rasismu, který se nachází hned pod jedním, co se zaobírá otázkou zda-li jsou lepší kondomi nebo prášky, je tak trochu jako pěst na oko. A z obrázku s mým o 2 roky mladším já by jste ani neřekli, že to jsem já. Ale mám ho tam. A mám neskutečnou radost. A naději. Třeba si nakonec dokážu splnit všechny své sny.
Amen.
Teď už jen ty bílé Gucci hodinky a může být konec světa.
Článek, který se objevil v Popcornu si můžete přečít i na krásné. A nemusíte za něj platit 45Kč, ale to bych asi neměla psát že? :D Ooops!

Dva roky PJ...

15. prosince 2012 v 19:54 | PJ
Vážení,milí, drazí, milovaní drahoušci!
Dva roky. Z hlediska stáří vesmíru, planety a dalších blbostí, kterými se zabývají vědci to je jen nepatrné období během kterého se vlastně nic důležitého nestalo. Ale v mém vlastním světě to je období zatraceně důležité.
Teď bych asi měla opět zmínit dojemně nedojemný příběh o tom, jak to všechno začalo. O tom, co se stalo 4.12. 2010, ale ... bohužel už jsem toto téma vyčerpala loni. Při oslavě pouhého roku. Letos již je to rok druhý a.. nějak se mi tomu nechce věřit.
Heh. Vedu zde řeč, jako bych byla třeba zakaladatelkou nějakého extra úspěšného blogu, což zatím ještě určitě nejsem. Pro mne mají ty dva roky takovou váhu, protože je to jediný,řekněme, koníček, který mě i po 2 rocích neskutečně baví. Nikdy předtím mi nic tak dlouho nevydrželo. A také mne ty dva roky kompletně změnily.
Díky blogu jsem měla šanci zúčastnit se skcí na které bych se nikdy nedostala.
Nezapomenu na mou první akci, co by blogerky a to návštěva showroomu u značky NEXT. Stejně tak s Jackeline vzpomínáme na přehlídku účesů Alcina Trend Kompakt Show. A další akce, kde jsem získala nejen nespočet zážitků,ale i zkušeností.
Nebýt blogu nikdy bych nepoznala tak skvělé a schopné holky jako je Annette, Wendy, Kirtsten,...
A i skvělé čtenářky, které obdivuji, ráda čtu, ráda si s nimi vymněňuji názory, jako Oli, Infinity.
Taky bych se asi pouze těžko ve svých 15-ti letech mohla radovat ze svého článku vydaném v časopise.
A za to vám všem moc a moc děkuju. Co by byl bloger bez čtenářů?
Loni jsem si kladla otázku, proč vůbec píšu nějaký blog, zda-li to má nějaký smysl, krom toho, že mě to baví. Letos však už vím, ale do 3. blogového roku chci vstoupit s úplně jiným konceptem. Jiný název, pozměněná myšlenka, více fotek.
Především jsem se rozhodla zkoncovat s poangličťováním na blozích. Už se mi nelíbí, jak každý druhý český bloger má všude vyvěšené fotografie NY, britské vlajky a tak dále. Jednou jsme se narodili jako češi, taky bychom na to měli být hrdí. Ano, máme vládu a politiku takovou jako máme. Ale všechno můžeme změnit.
Nadáváme na lidi kolem, všichni jsme věčně nespokojení. Sníme o tom, žít v nějakém "hezčím městě" ale jděte se někdy projít večer podél Vltavy na Staromák, uvidíte množství cizinců, co jsou uchváceni z Prahy. A zkuste se tak podívat. Budete žasnout sntejně jako oni, uvidíte něco, co přes rušný den nepostřehnete. A pokud vás z myšlenek taky nevytrhne nějaký Ital, když na vás sáhne a nezašeptá "Delicious", vydrželi byste tam stát hodiny. S hlavou vtyčenou a s dmoucí se hrudí pýchou.
A proto bych chtěla i tento blog zaměřit na takový trošku vlastenecký koncept. Využít toho, že mohu být tam kde jsem a odhalovat tak krásu Čech.
Ačkoli pokud to všechno dobře dopadne a já pojedu v květnu na měsíc na praxi do Anglie (držte mi palce) poodhalím vám zase střípky ze života takového průměrného Brita.

Takže po novém roce až opadne Vánoční atmosféra a Vánoční design. Očekávejte nové. A doufejme i lepší.

Prázdno.

13. prosince 2012 v 17:07 | PJ
Není to naražená kost nebo zlomené srdce, co bolí nejvíc.Nejhorší pocity nejsou strach ani nenávist. Není nic horšího než cítit prázdno.
Procházím zapadlou a prázdnou uličkou, kterou se mám dostat k autobusu...možná... Stejně jako prázdá je tato ulička mé vnitřní pocity také zmizely. Necítím smutek, vztek, radost, štěstí, neštěstí,... vůbec nic.
Problém je, že toto prázdno není způsobené ničím konktrétním. Tedy... může se to také stát, ale já k tomu momentálně důvod nemám. Prostě jen nemám náladu na to se usmívat či vůbec nějak dávat najevo své vnitřní pocity. Jsem relativně šťastná přesto se mi však tohle může stát. Venku sněží, Vánoční atmosféra je v plném proudu, v uších mi zní veselé Vánoční písničky... ale i kdybych zvedla ty koutky úst a pokusila se napodobit šťastného člověka k úsměvu to bude mít daleko.
A pište pak články, když necítíte absolutně nic. Vše co se stane je prostě nudné. Jako neděle.
Nejhorší pocit jakési otupělosti vůči světu.
Spousta práce a neschonost to všechno dělat. Co vlastně chci dělat? Nevím. Prospat celý den. Zapomenout, že vůbec byl. Chci usnout a probudit se znova. S lepší náladou. Tohle mě ubíjí.

Nezávislost. Volnost. Svoboda.

9. prosince 2012 v 16:44 | PJ
Nezávislost. Volnost. Svoboda. Žít naplno- užívat si života. Svoboda všem! Volnost pro všechny!

Otevři oči a podívej se na to ptáče, co kroutí se ve své zlaté klícce marně hledajíce mezer, které by tomu ubohému stvoření pomohly uniknout. Že prý chudák ptáče, závislé na nás, na bozích, zda dáme mu jídla, zda dáme mu pití. Zda necháme jej žít v tom vězení, či ukončíme jeho trápení- jednou pro vždy…
Chudák říkáš? Ne, nesouhlasím. Teď podívej se na sebe. Pořádně. Z blízka. Jsme na tom snad jinak? My nevidíme mříže, my nemáme mezer. Jakýsi tvorové- snad andělé snad démoni možná bohové nebo my samy- předou kolem nás prazvláštní sítě. Sítě tak pevné, že diamant není dost tvrdý aby je přelomil.

Mříže pukají a ptáče letí. Proč nejdeš taky? Proč stojíš zde uprostřed místnosti? Proč z tvé tváře line se úsměv. Široký, přímý, cílený. Koutky však třesou se a oči lesknou. Tam uvnitř. Tam uvnitř člověka něco umírá.
Srdce buší, krev proudí, plíce ztěžka dýchají. Naděje slábne. Ta poslední prý umírá. Takže toto by měl být náš poslední nádech. Tak nadechněme se alespoň zhluboka. Pouta však pevná jsou. Nechtějí povolit. Jen maličko místa. Jen jeden nádech. Ale co kdyby ten nádech byl špatný? Co kdyby ten nádech ti ublížil? Co když nevíš, co děláš. Víš vůbec, co děláš? Jsi tak mlád... Jsi tak mláda... Co ty o tom víš.

Dívej! To ptáče. Myslíš, že někam doletí? Den, možná dva, bude si lítat. Však nastane chvíle, kdy padne k zemi. Vyhládlé a bez života. Zmrzne nebo ho něco sežere. Krutý to osud. Zlý svět. Bůh žehnej sítím, co chrání nás od chyb. Někdy moc sníme. Vždy chceme něco víc než máme. Dýchej, jak umíš. Jak dýchal jsi doposud. Dýchal tak tvůj otec. Dýchala tak tvá matka. Co chceš víc? Ty sobče nevděčný!

Touha po svobodě.
Touha po volnosti.
Touha po síle.
Touha po tom, mít svůj osud v hrsti.

Je to jen touha. Touha mít to, co není. Každý člověk přec umírá nespokojený. Nikdy nedostaneš vše. Vždy budeš chtít ještě víc. Je to pouze touha. Pouze? Přece však silná. Je to touha, co nedá mi spát. Je to touha, co nutí mne vstát. Vstát teď- v tu nekřesťanskou hodinu.
Jen tichý tikot hodin táhne mne do reality. Pouze tikot. Tik Tak Tik Tak. Dělej si cokoli ve své síti. Žij a užívej. Hlavně tu jen neseď. A neopouštěj síť.

______________________________________________________________________________________________
Něco o ničem. Zjistila jsem, že nejlépe se mi píše, když brečím. Když jsem zklamaná, ublížená a nebo mám další nějaký nepochopitelný výkyv nálady. Zkrátka se mi dobře svěřuje. Nikdy bych se ale nesvěřila žijící osobě. Zkrátka papír a tužka...eh... klávesnice a internet mě chápají lépe.
A kdo pochopí, o čem jsem to vlastně psala vyhrává. I já se v tom ztrácela. Psala pouze to, co jsem cítila. Tak jak to má být.

DECEM-BRRRRR

1. prosince 2012 v 22:50 | PJ |  Monthly
Měsíc světýlek, sněhu, svátků. Čas vše napravit a zpečetit tak tento rok, dokončit co jsme započali a doufat, že se nám splní všechny sny a přání...
Tak nějak se mi nechce věřit, že už je opět prosinec. Loni touto dobou... všechno to bylo tak ..jiné.. A přesto se mi to zdá jako by to bylo nedavno.
Mám ráda zimu. Vlastně skoro každé roční období, ale zima se mi zdá taková magická. Kouzelná. A především tu máme Vánoce- nejkrásnější čas v celém roce.
Pro mne je prosinec ale snad nejvíce ve znamení oslav. Ne pouze těch Vánočních a Novoročních, ale 4. prosince výročí od založení blogu a 21. prosince mé narozeniny. Když už jsme u toho 21... Zdá se mi celkem vtipné, jak v roce 2010, 11 a na začatku roku se dělalo divadlo o 21.12. 2012. Dnes tu máme 1. prosince a nic. Ačkoli někdy, když mám slabší chvilku, přemítám nad tm, co když... Co když to vážně bude znamenat konec? Co když... Ale převažují momenty, kdy si z toho dělám srandu. 7. prosince hlavně nesmím zapomenout volat na náhodná čísla a šeptem jim říci: "sedm... dní..." takže až vám někdo zavolá a bude tohle říkat, máte se bát a nebo smát.

Když už jsme u těch mých plánů... Máme tu koneckonců MONTHLY.
Přdpokládám, že jste si již povšimli nového vánočního designu. A možná i toho, že vlastně zmizely všechny "rubriky". Bude tu pouze jedna a to- Christmas map. Kde naleznete veškerého průvodce Vánoci.
Mám pro vás připravené návody, jak vytvořit dárky k vánocům, budeme péct a užívat si vánoční atmosféry.

4. prosince tedy bude oslava již druhého roku tohoto blogu. Oslava bude probíhat s Jackeline u nás a taková menší "reportáž" z oslavy se promítne i zde. Především se ale budeme ohlížet zpět do minulosti a plánovat budoucnost.
Do svého druhého roku tento blog projde se spousty novinek, které se naplno projeví až po Vánocích.

Když to zde tak dopisuji říkám si, jak je tento článek vlastně zbytečný. Hlavně mě hrozně třeští hlava a nejsem schopna přemýšlet. Netušila jsem že několik Frisec může způsobit něco takového.
Tak se mějte a dobrou...

VŠEM PŘEJI TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ PROSINEC!