Z blogu na blogspot. Nová adresa: style-brunch.blogspot.com

Více informací zde.

Jedné Halloweenské noci...

25. října 2012 v 19:14 | PJ |  Halloween
Sedím u stolu a koukám z okna. Venku je den jak vystřižený z děsivých básní o podzimu. Mlha, zataženo a jemné mrholení. Ačkoli jsou tři hodiny odpoledne venku je šero. Barevné listy na stromech jako by nechtěli být součástí tohoto smutného panorama a snáší se dolů a dolů a dolů...
Na okně se začaly objevovat velké kapky deště. Rozpršelo se. Lidé se vytratili z ulic domů, do tepla.
Zachumlám se ještě více do svého pleteného svetříku. Nadechuji voňavý kouř z hrníčku až po okraj naplněném horkou čokoládou. Užívám si tuto podzimní atmosféru. Tentokrát po dlouhé době bez podzimních depresí. Tentokrát jsem šťastná. Mám vše, co chci.
Ale stejně. Teď bych neměla zde jen tak nečině sedět. Měla bych něco udělat. Zapínám notebook. Objevuje se stará známá prázná stránka ve wordu. Nelíbí se mi. Ne protože je prázná a mě tlačí svědomí, že bych ji měla zaplnit slovy a odstavci, ale zkrátka tohle není vůbec stylové. Více by se mi zamlouvala představa psacího stoje. Jeho údery by spolu s kapkami deště bušícími do okna tvořily prefektní a nezapomenutelnou atmosféru. Tato hudba by se rozlinula rychle po prázdném bytě a za světla svíčky a vůně čokolády by vznikaly články... jeden lepší než druhý. Přivírám oči a celou scenérii si přehrávám. Stále a stále dokola. Ťuk ťuk kap kap.... Jako bych tam byla. Tento tichý rytmus v mé hlavě mne ale pomalu uspává. Řítím se plnou parou do snu. Vše ostatní se odemne začíná vzdalovat. Už nevnímám kapky, nevímám ani to, že tam venku se rozparádila pořádná bouře.
Až po půl hodině mne probudí mocný hrom! Jako by uhodilo přímo nad mou hlavou. Rychle otevírám oči, ale ... nevidím absoluně nic. Mrkám očima jako divá, abych přivykla na tu černočernou tmu. Nic se neděje. Nevidím ani stíny ani blesky. Pouze od někud z dáli slyším hřmění. Co se to tu děje? Šmátrám rukama kolem sebe, ale najednou na sebe vyliji něco příšerně horkého. Opět vůně čokolády. No ano, má horká čokoláda. Šíleně to pálí. Aha. A tady je notebook, klávesnice, tlačítko zapnout. Děje se něco? Proč stále nic nevidím. Že by byl vybitý?
Hledám způsob, jak si rozsvítit. Něco zde musí přeci být! Mobil! Ach ano! Nemotorně vstávám ze židle. Postupuji doufám správným směrem podél psacího stolu, kterého se přidržuji najednou ale opět rána. Snad větší než ta, která mne probudila. Mám pocit, jako by se se mnou otřásla podlaha. Všechno uvnitř mne se stáhlo. Zemětřesení? Bouřka? Co se to tu děje? Cítím silný jsem tlukot svého srdce. Opět další rána. Přidala jsem do kroku. Už jsem u skříne, to znamená, že hned na proti mne by měl být mobil. Poslepu se otočím, ale kvůli dalšímu hromu spojenému s otřesem země padám na zem.
Tep a dech se mi zrychlil. Proč, když jsou hromy nevidím žádné blesky, které by trochu ozářili můj pokoj? Co je to za bouřku? Je to vůbec bouřka? Nevstávám. Bojím se. Ku předu jsem se vydala po čtyřech. Doufám jen, že správným směrem. Díkybohu. Nahmatávám stolek a po jedné jeho noze rukama šmátrám nahoru. Teď opatrně nahmatat mobil. Ale najedou uslyším něco, kvůli čemu mi ztuhne krev v žilách. Něco jako výkřik. Strnuta v poloze vyčkávám co bude dál, ale opět se rozhostilo ticho. Rychle ten mobil ať mohu zavolat někomu. Komukoli. Mám ho! Sláva. Mačkám tlačítko, kterým se má mobil odemknout a rozsvítit, ale nic se neděje. Hrom! Rozklepanýma rukama klikám všude po obrazovce mobilu. Ten jen zavibruje. Je možné, že by byl vyplý? Proč by ale vibroval? Zkouším jej zapnout. Nic. Vypnout. Zapnout. Nic. Mám pocit, že na mne jde hysterický záchvat. Začínám brečet. "HALÓ! POMOC!" Křičím.
Nikdo neslyší. Pomoc nepřichází.
Kdybych alespoň něco viděla. Tady je ale absolutní tma, jak nám kdysi řekli na prohlídce jednoho dolu, když jsme byli uvnitř a zhasli jsme světla. To je tma, na kterou si oči nezvyknou tudíž nejsme schopni rozpoznat obrysy či stíny. Takhle nějak vidí slepí... Počkat... Že bych... Ne! Určitě ne! Nemohla bych z ničeho nic jen tak oslepnout... Tohle musí mít nějaký rozumný důvod. Nezdá se mi to? Třeba spím. Proč se mi to ale zdá tak reálné?
Hrom! Opět... Tentokrát jej ale doprovázelo zařinčení skla a do místnosti vnikl obrovský průvan. Naběhla mi husí kůže. Stále nevidím nic. Ruce se mi klepou. Najdnou jako by zahřmělo těsně vedle mne. Slyším opět výkřik patřící patrně nějaké ženě. Možná dítěti.
Co se to děje? Jako bych se octla uprostřed nějakého nepovedeného hororu. Sedím stále tak jako před tím a netroufám si se ani pohnout. Srdce mi snad strachy vyskočí z hrudi. Musí to přeci nějak někdy zkončit. Musím to přečkat. Jak dlouho to může trvat?
Asi už blázním. Slyším hlasy. Tlumené. Tiché. Jaky by vítr šeptal:
Tohle je konec....
Rozbrečím se. "Prosím ať to zkončí. Pane Bože, sylšíš?" vydechnu roztřeseným hlasem. "Co se to děje? HALÓ! Pomoc..." jako bych ztrácela hlas. Najednou cítím, jak na mne něco padá. Snad prach, možná kousky písku... omýtka? Najednou něco těžkého mi spadne přímo na nohy. Vyjeknu bolestí.Bolest, kterou jsem jsem ještě nezažila.
Konec, děvenko, konec...
Necítím nohy. Nemohu jimi pohnout. Nahmatávám je, ale jsou pod tou věcí...
Jaké to je nic nevidět a nemoci se hnout?
Co je to za hlasy? Kdo to mluví? Jsou to snad hlasy v mé hlavě?
Sylším, jak ustává děšť. Už nehřmí. Dere se mne únava. Čekám na vysvobození. Čekám na světlo. Čekám....

"Z večera 31. října našli mrtvou dívku, ležící na své židli. Dle vyjádření lékařů se jedná o zástavu srdce...."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cindy Sanchez | Web | 25. října 2012 v 23:34 | Reagovat

Tak. Tohle. Je. Síla.
Bojim se teď jaxvin!

2 ladyfayy | Web | 25. října 2012 v 23:35 | Reagovat

Jsem jediná co to nechápe? :-O Ale děsí mě to!

3 PJ | E-mail | Web | 25. října 2012 v 23:39 | Reagovat

[2]: Víš, na tom toho není moc,co chápat. Sama autorka-já to nechápu. Psala jsem to, protože jsem ve vás chtěla nabudit Halloweenskou atmosféru a hlavně aby jste si sami domysleli, co to vlastně vůbec znamená. Zdálo se jí to? Nebo ne? Co to mohlo být? ... ;)

4 Oli | 26. října 2012 v 7:05 | Reagovat

Krásné ráno Peti!
Teď jsem dopsala koment a zmizel, neodeslal se. Vrrr...

Moc krásně píšeš! Gratuluji. Musím vyzvihnout skvělý nápad a výborné provedení. Slyšela jsem snad každou kapku deště a stejně tak ještě stále cítím vůni čokolády, která se prolíná celým dějem. Bere mi to dech, srdíčko mi tluče a mrazí mě. Mrazí mě z té úzkosti, strachu...
"Čekám na světlo. Čekám...." Výborné!
Děkuji za krásný zážitek!
Měj se moc hezky!

5 Oli | 26. října 2012 v 7:13 | Reagovat

[4]: ...úzkosti, strachu a zároveň KRÁSY...
To je tak, když píšu koment podruhé!

6 PJ | E-mail | Web | 26. října 2012 v 8:30 | Reagovat

[4]: A já moc děkuji za krásný komentář. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.