Z blogu na blogspot. Nová adresa: style-brunch.blogspot.com

Více informací zde.

Říjen 2012

Televizní seriálové kostýmy

28. října 2012 v 14:07 | PJ |  Halloween
Už jsem vám zde představila pár věcí, které na tomto svátku miluji. Byly tu děsivé příběhy, vyřezávání dýně, pečení halloweenských dobrot a co ještě? No co by to bylo za Halloween bez speciálních dílů různých seriálů?
Ale ne, nechci sem dávat seznam seriálů, zaměřme se na Halloweenskou módu v seriálech. A to v mých dvou nejoblíbenějších.

Halloweenské muffiny

27. října 2012 v 23:25 | PJ |  Halloween
Víte, právě teď je pro mne opravdu velice těžké psát něco o Halloweenu a podzimu,když venku na mě koukají hromady sněhu. Ale přesto nechci přerušit svůj týdení maraton článků. (Taková aktivita tu už hódně dlouho nebyla.) Proto mám pro vás připravený recept na Halloweenské muffiny. Ačkoli jsem je pekla již včera až dnes jsem se odhodlala to veledílo ochutnat. Přiznávám, při samotnm pečení, kdy jsem převážně improvizovala jsem čekala katastrofu, která nestojí ani za zmínku, ale ono to fakt nechutná špatně.
Předem se ale omlouvám všem odborníkům přes pečení a podobné činnosti. Na to, co jsem já je amatér moc slabé slovo.

Originální vyřezané dýně

26. října 2012 v 15:00 | PJ |  Halloween
Každý známe ty někdy veselé, někdy škodolibé, někdy děsivé obličejíčky na dýních. Patří to neodmyslitelně k Halloweenu, ale co kdybychom si udělali tentokrát tu dýni jinak?
Rozhodla jsem se vám ukázat způsob, jak by to také šlo vyřezat. Není to nic těžkého, zvládla jsem to i já a to už je co říci.

Jedné Halloweenské noci...

25. října 2012 v 19:14 | PJ |  Halloween
Sedím u stolu a koukám z okna. Venku je den jak vystřižený z děsivých básní o podzimu. Mlha, zataženo a jemné mrholení. Ačkoli jsou tři hodiny odpoledne venku je šero. Barevné listy na stromech jako by nechtěli být součástí tohoto smutného panorama a snáší se dolů a dolů a dolů...
Na okně se začaly objevovat velké kapky deště. Rozpršelo se. Lidé se vytratili z ulic domů, do tepla.
Zachumlám se ještě více do svého pleteného svetříku. Nadechuji voňavý kouř z hrníčku až po okraj naplněném horkou čokoládou. Užívám si tuto podzimní atmosféru. Tentokrát po dlouhé době bez podzimních depresí. Tentokrát jsem šťastná. Mám vše, co chci.
Ale stejně. Teď bych neměla zde jen tak nečině sedět. Měla bych něco udělat. Zapínám notebook. Objevuje se stará známá prázná stránka ve wordu. Nelíbí se mi. Ne protože je prázná a mě tlačí svědomí, že bych ji měla zaplnit slovy a odstavci, ale zkrátka tohle není vůbec stylové. Více by se mi zamlouvala představa psacího stoje. Jeho údery by spolu s kapkami deště bušícími do okna tvořily prefektní a nezapomenutelnou atmosféru. Tato hudba by se rozlinula rychle po prázdném bytě a za světla svíčky a vůně čokolády by vznikaly články... jeden lepší než druhý. Přivírám oči a celou scenérii si přehrávám. Stále a stále dokola. Ťuk ťuk kap kap.... Jako bych tam byla. Tento tichý rytmus v mé hlavě mne ale pomalu uspává. Řítím se plnou parou do snu. Vše ostatní se odemne začíná vzdalovat. Už nevnímám kapky, nevímám ani to, že tam venku se rozparádila pořádná bouře.
Až po půl hodině mne probudí mocný hrom! Jako by uhodilo přímo nad mou hlavou. Rychle otevírám oči, ale ... nevidím absoluně nic. Mrkám očima jako divá, abych přivykla na tu černočernou tmu. Nic se neděje. Nevidím ani stíny ani blesky. Pouze od někud z dáli slyším hřmění. Co se to tu děje? Šmátrám rukama kolem sebe, ale najednou na sebe vyliji něco příšerně horkého. Opět vůně čokolády. No ano, má horká čokoláda. Šíleně to pálí. Aha. A tady je notebook, klávesnice, tlačítko zapnout. Děje se něco? Proč stále nic nevidím. Že by byl vybitý?
Hledám způsob, jak si rozsvítit. Něco zde musí přeci být! Mobil! Ach ano! Nemotorně vstávám ze židle. Postupuji doufám správným směrem podél psacího stolu, kterého se přidržuji najednou ale opět rána. Snad větší než ta, která mne probudila. Mám pocit, jako by se se mnou otřásla podlaha. Všechno uvnitř mne se stáhlo. Zemětřesení? Bouřka? Co se to tu děje? Cítím silný jsem tlukot svého srdce. Opět další rána. Přidala jsem do kroku. Už jsem u skříne, to znamená, že hned na proti mne by měl být mobil. Poslepu se otočím, ale kvůli dalšímu hromu spojenému s otřesem země padám na zem.
Tep a dech se mi zrychlil. Proč, když jsou hromy nevidím žádné blesky, které by trochu ozářili můj pokoj? Co je to za bouřku? Je to vůbec bouřka? Nevstávám. Bojím se. Ku předu jsem se vydala po čtyřech. Doufám jen, že správným směrem. Díkybohu. Nahmatávám stolek a po jedné jeho noze rukama šmátrám nahoru. Teď opatrně nahmatat mobil. Ale najedou uslyším něco, kvůli čemu mi ztuhne krev v žilách. Něco jako výkřik. Strnuta v poloze vyčkávám co bude dál, ale opět se rozhostilo ticho. Rychle ten mobil ať mohu zavolat někomu. Komukoli. Mám ho! Sláva. Mačkám tlačítko, kterým se má mobil odemknout a rozsvítit, ale nic se neděje. Hrom! Rozklepanýma rukama klikám všude po obrazovce mobilu. Ten jen zavibruje. Je možné, že by byl vyplý? Proč by ale vibroval? Zkouším jej zapnout. Nic. Vypnout. Zapnout. Nic. Mám pocit, že na mne jde hysterický záchvat. Začínám brečet. "HALÓ! POMOC!" Křičím.
Nikdo neslyší. Pomoc nepřichází.
Kdybych alespoň něco viděla. Tady je ale absolutní tma, jak nám kdysi řekli na prohlídce jednoho dolu, když jsme byli uvnitř a zhasli jsme světla. To je tma, na kterou si oči nezvyknou tudíž nejsme schopni rozpoznat obrysy či stíny. Takhle nějak vidí slepí... Počkat... Že bych... Ne! Určitě ne! Nemohla bych z ničeho nic jen tak oslepnout... Tohle musí mít nějaký rozumný důvod. Nezdá se mi to? Třeba spím. Proč se mi to ale zdá tak reálné?
Hrom! Opět... Tentokrát jej ale doprovázelo zařinčení skla a do místnosti vnikl obrovský průvan. Naběhla mi husí kůže. Stále nevidím nic. Ruce se mi klepou. Najdnou jako by zahřmělo těsně vedle mne. Slyším opět výkřik patřící patrně nějaké ženě. Možná dítěti.
Co se to děje? Jako bych se octla uprostřed nějakého nepovedeného hororu. Sedím stále tak jako před tím a netroufám si se ani pohnout. Srdce mi snad strachy vyskočí z hrudi. Musí to přeci nějak někdy zkončit. Musím to přečkat. Jak dlouho to může trvat?
Asi už blázním. Slyším hlasy. Tlumené. Tiché. Jaky by vítr šeptal:
Tohle je konec....
Rozbrečím se. "Prosím ať to zkončí. Pane Bože, sylšíš?" vydechnu roztřeseným hlasem. "Co se to děje? HALÓ! Pomoc..." jako bych ztrácela hlas. Najednou cítím, jak na mne něco padá. Snad prach, možná kousky písku... omýtka? Najednou něco těžkého mi spadne přímo na nohy. Vyjeknu bolestí.Bolest, kterou jsem jsem ještě nezažila.
Konec, děvenko, konec...
Necítím nohy. Nemohu jimi pohnout. Nahmatávám je, ale jsou pod tou věcí...
Jaké to je nic nevidět a nemoci se hnout?
Co je to za hlasy? Kdo to mluví? Jsou to snad hlasy v mé hlavě?
Sylším, jak ustává děšť. Už nehřmí. Dere se mne únava. Čekám na vysvobození. Čekám na světlo. Čekám....

"Z večera 31. října našli mrtvou dívku, ležící na své židli. Dle vyjádření lékařů se jedná o zástavu srdce...."

Halloween a já

23. října 2012 v 17:36 | PJ |  Halloween
Přibližně 300 let pod nadládou rakouska...
Přibližně 6 let pod nadvládou Německa...
Přibližně 4 let pod nadvládou Rusů...
A teď dobrovolně podléhámu vlivu přicházejícímu ze západu... vlastně ze Spojených států. Každý můj druhý vrstevník se vidí, jak se pokud možno odstěhuje do "Ameriky" a bude tam žít. Proto kopírujeme styl Amerického života do detailů Ještě že se u nás zatím nezačal slavit den díkůvzdání. Ale máme tu Halloween.
Já sama jsem dříve byla taky "ameriko-fil" ale částečně jsem k tomu byla i vychovávaná. Mamka mě od malička učila anglicky a halloween u nás byl odjakživa. A náš Ježíšek často bral podobu Santa Clause. Pro nás to byla jedna a tatáž osoba.
Ale já zde chci především mluvit o tom Halloweenu. Před chvílí jsem se vrátila z obchoďáku, kam jsem šla původně pro cvičebnici na angličtinu, ale ztratila jsem se u regálu se slevami v Claires. Tam mě nikdy nezradí, vždy tam mají nejaké akce. Ale všimla jsem si stojanu s Halloweenskými maskami a krví a přivěsky... Už jsem brala do rukou jejich titěrný košíček a jako malá začala nabírat falešnou krev... pak jsem ale za sebou slyšla rozhovor dvou ... nejspíš ještě slečen "To je hrozný. Jsem v Čechách, kterej imbecil by si kupoval věci na Halloween. Ať si tohle dávaj v Americe, my máme dušičky!" Napřímila jsem se a začalo m ito v hlavě šrotovat. Už jsem si myslela, že je to mířené na mě a chtěla jsem se poněkud trapně ohradit argumentem, že dušičky a Halloween není až tak to samé. Pak mi ale naštěstí došlo, že stojí u stojanu druhého a koukají se na paruky a masky... snad...
I tak jsem ale přemýšlela o svém chování. Vše jsem vrátila na své místo a šla si někam sednout. Nerada přemýšlím "na sucho" bez horké čokolády, čaje, Latté, Mocha, čehokoli...

Nemám ráda ty "puberťačky" co nakupují věčně v New Yorkeru a jsou oděné v americké či někdy i v britské vlajce do hlavy až po paty. A také nesouhlasím tak úplně s "poameričťováním". Čechy jsou také hezké... Hm.. a proto jsem se hlásila na školu, kde snad v druháku či třeťáku pojedu na půl roku studovat a pracovat do anglie...
Ale teď jsem v Čechách! Jsem Češka! Ten malý vlastenec tam uvnitř mne ještě někde je. Nemohl se vytratit. Ale Halloween.. když mě se tak líbí ty duchové, dýně, strašidla, děsivé filmy, seriály,... alespoň jeden den v roce to je přeci paráda! Nebo ne? Ano, je to sice především veliký reklamní komerční tah, ale no tak.
Jako teď, v dnešní době, kdy si každý může vybrat svou víru. Proč by někdo měl být za vyvrhela, když bude slavit Halloween? Kruci máme přeci už den čokolády, den tkaniček do bot, o svátek víc nebo míň.
Proto mne neodsuzujte za to, že chci pokračovat v Halloweenské tradici u nás. S Jackeline jsme si minulý halloween užily. Tolik vzpomínek. Kdy jindy by nás mohlo napadnout jít na odlehlý židovský hřbitov hrát si na upíry? Obzvlášť když jsme kvůli tomu musely přelézat zeď a pak jsme se dozvěděly, že je štěstí, že se to pod námi nepropadlo, jelikož se to tam běžně stává...



Vrátila jsem se pro falešnou krev. Halloween je něco, co už prostě mám spojené s podzimem ať se to ostatním líbí nebo ne. Halloweenská party, speciální díly oblýbených seriálu, strašidelné čtení, děsivé masky, to vše si letos opět užiju na 100% a budu ráda, když u toho budete se mnou tady na blogu. Tento týden se totiž zaměřím především na Halloween a vše s tím spojené. Takže snad už se vyplní i dříve slíbená bombardace články. :)

Spěte klidně děťátka
tady to teď nasadí krvavý spád....
Vaše PJ MUHEHEHE



Chtěla jsem být fotografka

22. října 2012 v 17:41 | PJ
Sand dva měsíce jsem si dříve představovala to, jaká bych byla fotografka. Fotila jsem všude a všechno. Ono ve skutečnosti i tento blog byl dříve zaměřen na fotky. Kámen úrazu byl ale ten, že to neumím....
Ale když mi rodiče minulý týden přikázali, že s nimi chci jet do Krkonoš ten pocit se mi opět vrátil. Běhala jsem s foťákem jak pominutá a ačkoli to neumím fotila jsem vše jen tak pro radost.
Místo, kam mne násilně odvezli se nazývá Špindlerův Mlýn. V zimě celkem dobré na lyžování, ale co tu dělat na podzim? Ne, ne, ne... prosím... neříkejte to... Procházky. Moje smrt. Představa procházky je pro mne vyrazit se psem někam do parčíku pokud možno omámená koffeinem a se svojí kamarádkou. Naprosto odlišná věc od představy procházky mých rodičů. Pro ně dvaceti kilometrový pochod do kopce je jenom rozcvička!

Po vzoru svých vrstevníků jsem při každém slovu o tom, kam půjdem, protočila panenky co nejvíc se dalo, podepřela si hlavu a vydechla co nejhlasitěji. Dopadlo to tak, že se mám uklidnit nebo jít na jídlo.
Překvapivě jsem se vydala směrem jídelna. A druhý den už vytrvale šlapala na Vysoké kolo (prý nejvyšší vrchol západních Krkonoš) - 1509 m. n. m.

Klapka, kamera, akce!

17. října 2012 v 22:01 | PJ

Říci, že vedu chaotický život by bylo poněkud nesprávné. Protože na období, které u mne právě převládá je slovo chaos trochu krátké. Od rána, co se probudím tak nějak kličkuji mezi školou, blogem, přáteli, láskami a sportem.
Hm.. práce kterou věnuji blogu není viditelná. Pořád to tu přežívá z článku na článek. Mrzí mě to. Zaberu. Ne, nechci nic slibovat. A to jak se věnuji sportu zase sice je viditelné, což mě těší, ale zase na mě teď vysí snad všechny kalhoty, co jsem doposud měla, takže mám snad pouze dvoje, které padnou bezvadně. Dost bídné. Taky mě to mrzí. Netušila jsem, že jsem byla tak tlustá... A to si ze mě dělávali srandu, že jsem anorektička. Pche! Ale co teď? Nakoupit nové věci? A jak? Každý něco potřebuje, každý mě stráášně dlouho neviděl. Každému jsem totiž dříve naslibovala, jak se sejdem a ono doposud nic.
A nejlepší je, když se zase naopak vy chcete s někým sejít a není to možné, protože se nikdy společně neshodnete na jednom termínu. Takových případů mám doposud zaznamenáno 5.
Mám chaos naprosto ve všem.
Ve vztazích s lidmi. V pokoji doma. Na stole tady v Praze. Ve skříni. Ve věcech do školy. V blogu. V názorech.... Mám pocit, že i počasí je teď úplně poblázněné. A lidi se zbláznili. Tak například dnes ráno mne honil bezdomovec. Celou cestu až na zastávku. Kličkovala jsem mezi budovami a on neustále za mnou. S igelitkou, plnovousem, prapodivnou čapkou a ještě prapodivnějším úsměvem.
Nebo zase jindy, o víkendu. Jsme vyrazili s Jackeline do parku. Nedaleko od tamtud je ústav pro duševně choré. Když to řeknu slušně. A zrovna se jedna skupinka klientů šla projít. Shodou okolností musela projít kolem nás když v tom se jeden od nich utrhl a vrhl se na Jackeline a strkal jí hlavu do klína. Teď se naplno projevil můj chaos v hlavě. Chtěla jsem se strašně smát, ale zároveň jsem se bála. Proto jem zareagovala jako naprostý idiot a řekla: "Můžete nás prosím vás nechat?" a vstala jsem, abych byla vyšší a tím projevila svou dominanci. Mé dominantní postavení, ale netrvalo dlouho. Z vteřiny na vteřinu ve mne byla malá dušička, když se klient narovnal a vydal se směrem ke mne. Ve svých botách jsem klopýtala pozpátu. Najednou si ve mne všechny orgány vyměnily pozice, protože on se přiblížil, chytl mne za ruku, přilepil si na ní nos a vůbec celý obličej a fuňel. Co bude teď? Běhalo mi hlavou. Vybavila jsem si událost ze začátku léta, kdy nějaký chlap ukousl bezdomovci kus tváře. Chce mi opravdu ukousnout ruku? Co mám dělat? Ječet? Kruci pomoc! Zrovna teď nemám pepřák.
Zachránila mne paní, která je mněla na starost. Zavolala si ho k sobě a řekla mi s úsměvam od ucha k uchu, že to on dělá, že si chce s ostatními podávat ruce. Otřeseně jsem s vrátila a svalila zpět na lavičku.

Vždycky jsem byla ráda, že mám zajímavý život. Že se nenudím. Že mám co vyprávět. Že budu mít co vyprávět. Ale mohlo by to přicházet všechno v trochu menších dávkách. Ale já mám vždycky moc extrémní výkyvy.

Proto teď jediné, co hledám je klid. Hledám ho všude. Po kavárnách. Zapadlých uličkách a krámech. Ve starých filmech. Ve vážné hudbě. V parcích....
Jako snílek vždy utíkám do svého světa kdykoli se mi naskytne možnost. A v tom mém světě mě nezajímá nic víc, než to že prostě jsem. Sedím zapadlá v křesle a nevnímám nic. Upíjím čaj a s každým douškem padám dál a dál. Za stálé výraznějších tónů Bedřichovy Vltavy jsem dál a dál od reality. Nic víc mne nezajímá.

P.S. Tento týden už zabírám. Překonávám tvůrčí krizi a rozjíždím se.
P.P.S. Tentokrát už opravdu.
P.P.P.S. A když ne máte právo mi tu napsat něco hodně hnusnýho, aby jste mě popohnali.
P.P.P.P.S. Ne? Ne? Tak nic.

Čarodějné charisma

9. října 2012 v 19:48 | PJ
"Áááh! Musíš ho vidět! On je tak...uh! Hele tady je!" Podávám s nadšením kamarádce mobil s fotkou úžasného kluka, kterého jsem v nedávné době poznala. "No.. hezkej? Vždyť má tak velký oči a nevýraznou pusu... Nevím nelíbí se mi." řekla kamarádka a zmrazila mi úsměv na rtech. "A...ale..ale on... Podívej se znovu!" Přikázala jsem nesmlouvavě a strčila jí telefon před oči. Rozesmála se. "hahaha... promiň není to zrovna můj typ a ani se mi nechce věřit, že po něm jede tolik holek." Nehodlala jsem to s ní dál řešit. Jasně, každý máme svůj názor a vkus, já jí ten její brát nebudu. Ale vrtalo mi to hlavou. Skoro každá holka, co znám a ona zná jeho ho řadí do skupiny: neskutečně sexy týpek. Zkoumám fotku a přemýšlím. Má krásný velký oči to se mu nedá odepřít. Je sice pravda, že má užší rty... hm. A vlasy vlastně taky nemá tak úžasný, jako měl na první pohled. Vlastně vůbec není nějak výjmečný a má srandovní tvar hlavy... Jak povrchní soudit lidi podle vzhledu!
Druhý den jsem ho potkala a zase! Něco na něm mi podlomilo kolena. Co to sakra může bejt? Včera jsem byla pevně rozhodnuta, že vystoupím z řad jeho obdivovatelek, že není vlastně tak dokonalý a najednou když s ním jdu připadám si jako princezna a už jsem si představovala ty páry očí holek, které se na nás určitě koukají... Sakra PJ! Jsi zamilovaná? Pche! Jak směšné. Tohle není o zamilovanosti. Prostě se mi líbí... Ale počkat, CO se mi na něm líbí? "Děje se něco?" Zeptal se pobaveně, když si všiml mého výrazu. "Co? Ne. Ehm. Dobrý." Řekla jsem zmateně. Pozvednul jedno obočí, takže jeho pravé oko se zvětšilo ještě víc. Vybuchla jsem smíchy. To ho vyvedlo z míry. "Koho mám zavolat? Doktora? Ústav pro duševně choré? Babičku?" pokoušel se vymanit se z pro něj trapné situace. "Prosimtě pojď jinak k ostatním v životě nedojdem a už prosimtě raději nic neříkej." řekla jsem se smíchem a vlekla ho dál.

Ten kluk má neskutečné charisma! To co z něj vyzařuje, ta energie, sebejistota v kombinaci s jeho hlasem ho dělá tak perfektním. To je ten oříšek. Takž nemusíte být dokonalý. Vypadat jako Megan Fox. Pokud holt vám něco takového chybí uhrajte to na charisma.... Celý den jsem nad tím přemýšlela. Jak se naučit charisma? A lze to vůbec?

Krok číslo 1
Sebevědomí. Ať už ho máte nebo ne projevte ho.
Ploužím se uličkou a snažím se působit jako že mám vše naprosto pod kontrolou. Já jsem ta nejlepší! Já to tady vedu. Já já já. Eskalátor! Jo! Narovnat se. Pohodit vlasama. Zaujmout nějakou pózu o které si myslím, že je určitě perfektní. A pooomalinku jet dolu. Pozor celebrita přijíží... Sakra haló lidi! Tady jsem! Ne? Tak ne...
Ve filmu už by kvůli mě všichni ztrnuli, nějaký chlap by dostal facku od manželky, že na mě tak kouká a tady? Hmm... ach jo.

Krok číslo 2
Úsměv.
STOP! STOP! STOP! Tak na tohle už nenaletím. Ha! Prej úsměv. Dodnes mi spolužáci vypráví, jak si mysleli, že jsem si něco šlehla, když jsem se během prvního školního dne na všechny usmívala a oni se snažili nevyzvracet nervozitou snídani.

Krok číslo 3
Buďte sama sebou.
To jako vážně? Čtu celý článek o tom, jak působit charismaticky, jak se správně chovat a nakonec se dočtu, že na to mám zapomenout a chovat se dál jako dřív. Hm, díky! Na to bych nepřišla!

- Tímto náhrdelníkem jsem včera zaháněla rozpaky. Promod měl výprodej a hlásal, že všechny bižu za 70Kč... "No nekup to!"


M jako MAC

3. října 2012 v 22:54 | PJ

M jako Miláček


Mám ráda hodiny angličtiny s naším "černouškem". Mám ráda angličtiu. Nikdy jsem s ní neměla problémy. Ale čeho je moc, toho je moc. Středy. Dle mého rozvrhu nejhorší den v týdnu. Začínáme nultou hodinou v 7:25 a končíme až ve 14:50. A to si pro nás ředitelka ještě připravila překvapení v podobě pěti hodin angličtiny a k tomu pouze češtinu, psaní všemi deseti a společenské vědy. Proč ne? A nemohl by to být normální den, aby mi nezačal nějak dobrodružně. Nulté hodiny- stělesněné zlo samo o sobě. Ráno vstát v 6 a v 7:03 přesně na zastávce čekat na autobus do Satalic. Konečně po dlouhé době přicházím na zastávku s pocitem zadostiučinění, že jsem nic nezapomněla, všechno stíhám, nemám nervy. Autobus přijel a odjel. Všechno skvělé, dokud nedorazil do Satalic. Protože byl přeplněný, s kamarádkou jsme byly nuceny být až v zadní části a než jsme se dokodrcaly přes ospalé lidi a senilní důchodce, kteří se odmítali hnout řidič nám přímo před očima zavřel dveře. "MŮŽETE TO KRUCI JEŠTĚ OTEVŘÍT?!" Řvala kamarádka. Řidič už ale dávno ujížděl dál.
Stavební zóna Hroní Počernice... vsadím se, že vám to nic neříká. Po boku se svou vynervovanou kamarádkou jsme zde vystoupily. Jednak protože to byla hned další zastávka a protože nějaká Uhříněves nám vůbec nic neříká. Ono i ty Horní Počernice jsou divný. A tak jsem se svou vyděšenou, nervní spolužačkou řešila jak se dostat do školy. Nakonec jsme vše stihly s krásným patnácti minutovým spoždením.
Tak jsem po vyčerpávajícím startu a ještě více vyčerpávajícím vyučování jsem sedla na metro a jela si vyčistit hlavu. 30 minut metrem z Leňan na Chodov mi uteklo neskutečnou rychlostí, jelikož jsem se rozhodla sledovat lidi kolem. Zvláštní jak jsou všichni stejní. Jako ovce. Samozřejmě podle stylu. Támhleten metalista vypadá stejně jako támhleten. Tadyta slečna vypadá stejně jako tahle... Nasávala jsem (opomenu-li ten zápach) inspiraci...
A Chodov. Konečně.
Znáte ten pocit, když něco strašně chcete? Když jdete kolem toho obchodu a vidíte to tam? Prostě to musíte mít? Za jakoukoli cenu? MAC. Rtěnky. Ráj. Krása.
Do obchodu vcházím se skvěkým pocitem, jsem obsluhována krásným chlapem (pravděpodobně gayem, ale to mu na kráse neubralo) a vycházím jako bych právě vešla do ráje. S malinkatou taštičkou a nebeskou náladou kráčím s malinkou taštičkou a v ní s malinkou krabičkou ("...a dokládečkem. No byl by to průšvih, kdybych vám ho tam nedal, tak a vaše taštička...")
Vzpomínám právě na angličtinu, kdy nám říká pan profesor "Love. It's not 'like' or 'prefer'. It's stronger. STRONGER. When you love something or somebody you really do. And STRONGER." A jo. Tohleto je silný emocionální zážitek. Miluju. Miluju tenhle pocit, tuhle rtěnku. Odstín s krásným názvem "The future!"
Usedám ke Strabucku a chystám se uvolnit. Případně sepsat nějaký ten článek. Latté. Vždycky tu bylo a je pro mne, když chci nechat myšlenky poklidně plynout hlavou a ven do světa. Jako by se kolem stlumily všechny zvuky. Jsem tu jen já... Zvláštní jak se rušné nákupní centrum může změnit v oázu klidu.
"A čo ty tu robíš?"
"Ehm.. promiňte, co?" nechápavě se podívám na chlápka, který mi sáhl na ramena a tím mne naprosto rozhodil z mé duševní rovnováhy.
"Prepáč já som si vás pomýlil s priatelkou, prepáč." omlouval se. (Omlouvám se, nemluvím po slovensku a proto to je možná blbě, píšu co slyším a možná jsem si to v hlavě už i nějak pomotala.) Byl celkem pěkný. Krátké vlasy, červené tričko které mu zvýrazňovalo sportovní postavu, žlotohnědé kalhoty a hnědá brašna. Priatelka sa má...

Nevím, mám poslední dobou snad štěstí na divný dny, kdy usínám s myšlenkami, které se ubírají různými směry... Vždycky toho nejvíc navymýšlím právě v posteli. Problém se skrývá v tom, že druhý den už nevím, co bylo to tak strašně důležitýho, jak už to nevím...

A máme to tu zase...

2. října 2012 v 21:02 | PJ |  Monthly
Zdravím, zdravím, zdravím.
Dneska toho mám hodně na srdci. Opravdu hodně a tak, jelikož nevím, kolik z vás to vždy dočte do konce, začnu tím nejduležitějším a to tím, že vám chci moc poděkovat! Za všechno, za vaše úžasné maily, příspěvky na twitteru:
Za všelijaká hlasování jeko je na worn.cz nebo za všechny nominace. Na soutěž o Blog roku jsem se nestihla přihlásit, proto mě velice zaskočilo, ale především potěšilo, když jsem na facebooku viděla toto:
Na a především za vaše komentáře! Tím přejdu k dalšímu už ne tak příjemnému tématu. A to, že cítím povinnost vám sdělit, co se to tu dělo za diskuzi pod článkem: Dneska budu dospělá nebo ještě dítě.
Jelikož jsem v té době na blog moc nechodila zjistila jsem, že se tu něco děje až od bývalého spolužáka. Že prý co říkám na to co mi sem holky z jeho a mé bývalé třídy psaly za komentáře. Tak jsem se podívala a pořádně si pročetla vše co tu bylo. Nejvíc mne zamrzelo, že se nikdo nepodepsal, ale naštěstí jsem byla dostatečně informovaná, kdo to psal a především, kdo o mne nejvíce ve třídě diskutuje. Jsem ráda, jak se někteří z vás jali role mne bránit ačkoli mne vůbec neznají a mohli si z komentářů vyvodit, že jsem vlastně úplně nemožná, namyšlená nána. Možná jsem? Těžko říci. Netroufám si se soudit a netroufám si říkat, že nejsem. Jediné co vím tak, že si ten chleba dokážu namazat (horší je to s krájením), s naivitou to také moc nepřeháním, povrchní názory u mne nejsou na denním pořádku, zářez ze předu (ačkoli nevím o co se jedná, tak si nejsem vědoma), umělé řasy jsem měla jednou před rokem, omylem a už nikdy víc, ke své věčně veselé náladě nepotřebuji falešný úsměv a snídani udělat umím (nasypat musli, nalít mléko/kafe/čaj zvládne snad každý ne?). A ano dám si Twix, to nepopírám, ale nepřežírám se tím. A moje milé kamarádky zapomněli dodat, jak se kdo smál tomu, co jsem nosila za svačiny (prostě musli? Activia? mrkev? okurka? No jsem já normální?). Chci poděkovat Báře, která jako jediná vystoupila z anonymity a opravdu mi na facebooku napsala, spolu jsme vše nějak vyřešili a doufám, že tam je to v pohodě.
Pokud toto člou všechny z anti-já skupiny "z 5.K" chci říci, že respektuji váš názor, každý máme nějaký a skutečně jsem se nad tím zamyslela, zda-li má cenu se omlouvat, ale usoudila jsem, že bych to nebyla já- ta naivní, povrchní blondýna, když bych se omluvila, takže toho se odemne nedočkáte. Nejsem zvyklá něčeho litovat, protože to není můj styl. Haňte mne, nenáviďte mne, plivejte na mne, možná to zamrzí možná ne, ale na kolenou jsem už byla jednou a nehodlám se tam vrátit. Možná se mám dobře, možná ne, možná padnu na hubu, ale já věřím že ne.
A na vás ostatních je na vás, aby jste si o mě udělali obrázek. Pravda není ani bílá ani černá, vždy je to něco mezitím, takže buď věřte mne, nebo věřte jim, ale nikdo z nás nemá 100% pravdu.

A teď už konečně jdeme dál!


Rozhodně jsem po tom, co psali neuvažovala o zkončení, ale vážím si mailu, který mi přišel v neděli, kde mě jedna holčina- Katica (?) pomalu až vynadala, že jsem srab, když chci zkončit jenom kvůli pár komentářům. :D Ne. Neměla jsem to v úmyslu, jenom jsem najížděla na nový systém. Popravdě v neděli 23.9. jsem rozeslaa na náhodné maily formůlář, kde jsem se snažila udělat průzkum blogu. Něco, jestli vám v podnikání říká průzkum trhu, tak já to dělala na ten způsob. Ptala jsem se jaké články lidé rádi čtou, co nečtou, názor na fashion blogy, co jim na blogu pije krev a další a další.
Ze 46-ti lidí mi odpovědělo 55! :D Což mi udělalo nesmírnou radost. A na těchto podkladech se snažím zavést nový systém zde na blogu. Který se v plném rozsahu projeví asi až v novém roce (pokud přežijeme mé narozeniny 21. prosince). Pokud by měl někdo z vás zájem o výsledky a souhrn celého průzkumu, ráda jej pošlu, stačí mne kontaktovat na: mailing.pj@gmail.com

A k změnám...
  • Ruším projekt 30 dní. Zkrátka se to sem nehodí a nestíhám. Moc mě to mrzí, ale opravdu ne. Chci si zachovat úroveň "fashion-beauty blogu" a tohle se hodí tak na literární nebo deníčkovské blogy. Doufám že to pochopíte.
  • Články,které píšu pro krásnou.cz se už budou oběvovat také pouze na krásné. Pokud tedy zrovna nepůjde o reportáže. A je to z toho důvodu, že tady vychází dříve a když to pak po několika dnech vyjde i na krásné tak lidi v komentářích nadávají, že to už někde četli a že krásná kopíruje. Směšné, ale je to tak.
  • Vrásky na čele mi především dělá tato rubrika. Zkrátka ruku na srdce, ne každého zajímají tyto "informace" ano, to když je změna designu, jsou spřeházené rubriky tak to by bylo dobré říci, ale jinak? Takže vás prosím, nechám to na vás. Chcete tuto rubriku nebo ji mohu s klidným srdcem vzít a zahodit?
  • A taky ten anglicko-český text. Huh. Ano, dva lidé mi děkovali, že to zde je, ale víte jak slouho se to pak píše? A kvůli dvoum lidem? Nezapomínejme prosím na google překladač. A já jsem (né tak) hrdá Češka, tak budu psát pro Čechy... a bratry Slováky samozřemě. So sorry guys but I just can't.
Tak to bude vše. Říjen snad už zde bude bohatší. Měl by být, ale znáte ty sliby...
Připomínám,že mne můžete kdykoli kontaktovat na twitteru: @little_blogger , na mailu a brzy pro vás i připravím facebookovou stránku.
Přeji příjemné podzimní čtení s tímto blogem.