Z blogu na blogspot. Nová adresa: style-brunch.blogspot.com

Více informací zde.

"A to je pejsek?"

30. září 2012 v 19:56 | PJ
Někdy u mě nastanou chvíle, kdy se už ráno vzbudím a ačkoli třeba svítí sluníčko a je hezky moje nálada je obalená v mlze a dešti. Ne, že bych byla smutná, naštvaná nebo něco podobného. Všechno vidím a dělám zpomaleně, nad vším přemýšlím a namluvím toho o polovinu méně než jindy. Zkrátka se ve mne někdy probudí duše melancholika. A v takovém rozpoložení mne to táhne obzvláště na podzim ven. Sama. Venku pak v parku hledám útočiště, klid, místo na bloumání nad malichernostmi, ale i zásadními věcmi. Místo na tvoření povídek, námětů na romány, které nikdy nesepíšu.
Dnešek, ale ve mne probudil tuto šedivou náladu jinak než tomu bývá jindy. A to pouhou informací z úst mé babičky, že zemřela má oblíbená učitelka- družinářka ze základky. Ne, že bych nějak často chodila do ružiny, ale tuto paní učitelku jsem měla moc ráda. Byla to veselá a hodná duše. A obzvláště na mne byla milá jelikož můj děda byl nejlepší kamarád jejího muže. Ona, bydlela u kostela a vždycky nás brávala k ní na zahradu, pod podmínkou, že nebudeme moc vyvádět. Všechny nás pohostila něčím upečeným, co snad vytáhla zrovna z trouby.... Ale nechci z tadytoho dělat nějaké rekviem. Zkrátka chci říci, že mne tatoinformace sebrala tak, že jsem začala nad vším nějak přemýšlet. A tak jsem si dala do termosky horké Latté a vyrazila s knížkou jako dělanou na melancholické záchvaty: Pátou dohodu. Kdo zná, ví. Kdo nezná, doporučuju.
V parku jsem obsadila první lavičku co nejdál od dlážděné cesty, aby mne nikdo nerušil a začala číst.

"Hele mamí princezna." ze čtení mne vyrtrhl dětský hlásek nějaké malé holčičky. Za takovouhle lichotku jsem se na ní musela usmát. "Tedá paní. A hele má pejska. Spinká. Můžu si ho pohladit?" pokračovala dál ukecaná dívčina. Ale... co to mele? Jakýho pejska? Jestli nemyslí.... "No ale to je nějakej divnej pejsek, Adélko..." Áha. "Ehm.. to není pejsek, to je kabelka." řekla jsem rychle. Paní vypukla smíchy. "Já si říkala..." a tak rodinka pokračovala dál. Kromě padání žaludů nic, co by mne dál mohlo vyrušovat. "Dobrý den!" Ha! Vetřelci! Sousedi. Proč ti lidé zkrátka nemohou chodit po chodníčkách a cestičkách, to se jim vážně chce chodit po blátivých cestách a lesních pěšinách? Je sice pravda, že do lesa má tento park daleko, ale když je tu ta možnost jít si po cestě, kde si nezamažete bot, proč by jste chodili jinudy? Asi jsem neodhadla lidi. "Dobrý den." odpovím s úsměvem na pozdrav a chci si upravit neposedný pramen vlasů, který se mi uvolnil z culíku a v tom převrhnu termosku jejíž obsah se samozřejmě ihned vyleje. Má původní klidná nálada se začíná vytrácet a střídá ji vztek. Během jedné minuty jsem dočetla odstavec o tom, jak se nemáme nechat ovládat svými emocemi a v minutě druhé se mnou cloumá vztek, házím věci zpět dosvého psa...eh... chci říct kabelky a ubírám se k domovu. Tam mě čeká neblahé zjištění, že je neděle, já si musím sbalit věci a zítra napochodovat do školy. Tak mám po náladěa z rozpaků si jdu pustit Ghost Ridera s Nickolasem Cagem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sandra Samsonite | E-mail | 30. září 2012 v 21:59 | Reagovat

:D Princezna. Ale ta kabelka je nádherná. A na tý fotce na lavičce ti to strašně sluší! Celý outfit je dokonalý

2 raspberry | Web | 3. října 2012 v 19:59 | Reagovat

Ty. Jsi. Dokonalá. Ta fotka na tý lavičce (O_O) Odkud máš ten svetřík?

3 K. | Web | 13. října 2012 v 21:23 | Reagovat

mame stejny botky :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.