Z blogu na blogspot. Nová adresa: style-brunch.blogspot.com

Více informací zde.

Copak nejsou vánoce svátky klidu?

6. prosince 2011 v 18:21 | PJ
Vždycky jsem si myslela, že ano. Byla jsem vychovávana v tom, že hlavním smyslem vánoc je klid, pohoda, láska a čas strávený v klidu s celou rodinou. Samozřejmě jsem se nemohla dočkat až se "ježíšek" uráčí zazvonit na ten zvoneček a já už konečně budu moct rozbalovat dárky. Ale o to tu teď nejde.
Letos jsem se rozhodla všechny dárky nakoupit včas, abych pak zase nemusela pátrat po obchodech, kde vůbec ještě něco zůstalo. Jaké překvapení mne čekalo, když jsem plna sil vešla do obchoďáku a... síly mne opustily. Ano, jsem člověk co je nerad někde sám,ale čeho je moc...
Vydala jsem se nejprve trochu "nabudit" do Satrbucku. Objednala jsem si latté. Ani jsem si ho pořádně nevychutnala, jelikož jsem si dovolila zabrat poslední volné místo a tak jsem byla probodávána zraky všech ostatních. Z rozpaků jsem si objednala ještě jedno malé s sebou. Jen co jsem vstala strhla se bitva. Jedna maminka s miminem vs. zamilovaný pár.
A bitva byla na každém mém kroku, který následoval.
Navíc mám pocit, jako kdybyh měla na čele napsáno "testovací panák", protože mě stále někdo zastavoval se slovy "Vyzkoušejte naši...." "Už jste ochutnala..." nebo mi prostě vrazí do ruky leták.
Šla jsem do Claire's, zrovna tam malá holčička okukovala sešit HelloKitty, problémem bylo, že jsem si ji nevšimla a podívala se na něj také. Na pohled té holčičky jen tak nezapomenu. Sešit jsem ihnet vrátila na původní místo a vydala se dál. Ovšem podobných pohledů jsem si vysloužila nespočet. Od malých, velkých a starších lidí.
Nejvíc mne ale dostal zážitek s eskalátorem. Jedu si se svým lattém dolů, kde se přímo pod eskalátorem vykecávají dvě ženy. Už jsem skoro u nich a jedu dál se strachem, že každou chvílí to naperu do nich. Do poslední chvíle se zdálo, že se mé obavy naplní,ale díky bohu i ony uznaly za vhodné, že bude lepší uhnout. Tak se strašným výrazem, že jsem je vlastně vyrušila, odkráčeli trochu dál.
Z obchoďáku jsem vycházela s pocitem, že mne už nic nemůže zaskočit. Už mi nezajímalo jak moc blbě na mě ostatní koukají. Měla jsem vysušené rty. V rukou závaží z tašek. Nohy už bolely jak čert a já se smýšenými pocity nasedla do auta.

Z mého oblíbeného místa se stal blázinec! Kašlu na všechno odteď dárky jedině přes internet!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Cherry (Pinkberry) | Web | 6. prosince 2011 v 20:42 | Reagovat

:D Tak to sem se dost zasmála. Dobrý no :D

2 Eva | 7. prosince 2011 v 20:57 | Reagovat

Souhlasím s článkem snad ve všem. Pěkně podané. PJ chválím.

3 Ansa [Elissa] | Web | 10. prosince 2011 v 11:33 | Reagovat

Znám to, nesnáším to, je to celý jen jeden velký blázinec. Kdy se lidi vzpamatují a pochopí, že rozhazovat plakáty nepomůže?
A teď kě komentáři k mému blogu: Děkuji za pochvalu. Nesnažím se jako minule, jen vylívám své srdce. A jde to o mnoho lépe... A ohledně tancování? Rodiče mě přihlásili na taneční školu, ve škole jsme natočili taneční videoklip a vytvořili jsme taneční kroužek, kde jistojistě nechybím. Takže jak to jde? Nejspíš dobře. Hodně dobře.
A co mi na škole vadí? To, že mě tam šikanují... To mi tam nejvíce vadí. Ráda bych proti tomu bojovala, ale ať dělám, co dělám, nevede se to...

4 Sandra Samsonite | Web | 17. prosince 2011 v 18:04 | Reagovat

:D Taky dobrý no :D Taky nemam ráda přeplněné obchoďáky! Popsalas to úžasně

5 PJ | Web | 17. prosince 2011 v 19:33 | Reagovat
6 dagushrose | Web | 25. prosince 2011 v 18:22 | Reagovat

:D Zábavné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.